Vícepráce nejsou v českém právu žádnou neznámou. Smlouva o dílo sice vypadá na první pohled jednoduše, ale právě kvůli vícepracím vzniká řada problémů – a často i soudních sporů.

Nejprve je třeba vědět, co vlastně vícepráce jsou. Občanský zákoník je výslovně nedefinuje, ale v praxi tím rozumíme práce, které nebyly původně součástí dohodnutého díla. Může jít například o nutné stavební úpravy, které se ukážou až při realizaci, nebo o změny požadované dodatečně objednatelem.

Klíčové je, zda byly vícepráce objednány. Nestačí, že je zhotovitel provede. Pokud je neobjednal klient, nemá automaticky nárok na zaplacení – a naopak může být odpovědný za překročení ceny.

Nejvyšší soud se opakovaně zabýval tím, co znamená souhlas s vícepracemi. Není nutné, aby byl písemný – ale musí být zřejmý a prokazatelný. Telefonát, e-mail, svědecké výpovědi. Problém? Často je to tvrzení proti tvrzení.

A právě tady dělají lidé zásadní chyby.

Objednatelé často souhlasí „ústně“ nebo „jen tak“ s tím, že něco bude navíc – a pak se nestačí divit, když jim přijde faktura. Naopak zhotovitelé vícepráce provádí „pro jistotu“ a pak je obtížně dokazují.

Pokud vícepráce zásadně navýší cenu, může být povinnost o nich zhotovitele informovat výslovně (§ 2593 OZ). Pokud to neudělá, má smůlu – nedostane nic navíc.

Z praxe také víme, že pokud je cena smlouvy sjednána jako pevná, prostor pro vícepráce je omezený. Ujednání typu „cena je konečná“ snižuje možnost dodatečného navyšování. Naopak u smlouvy s určením ceny „odhadované“ je situace jiná – a nepozornost v tomto může být velmi nákladná.

Nejlepším řešením je předejít konfliktům už při uzavření smlouvy. Doporučuji výslovně upravit, co se považuje za vícepráce, jaký režim bude pro jejich odsouhlasení, a zda bude třeba souhlas písemný. Pokud to ve smlouvě není – spory jsou téměř jisté.