Ztráta jednoho oka a invalidní důchod | Jak se hodnotí | Případová studie

Kolik procent představuje ztráta jednoho oka?

Invalidita začíná podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Pokles mezi 35 a 49 % představuje invaliditu I. stupně.

Postižení zraku upravuje kapitola VII přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb.

U ztráty jednoho oka nebo ztráty vizu jednoho oka při normálních zrakových funkcích druhého oka stanoví položka 4a míru poklesu pracovní schopnosti pouze na:

20 %.

To znamená, že samotná ztráta zraku jednoho oka při jinak normálních funkcích druhého oka na hranici invalidity nedosahuje.

Právě to bývá první překvapení.

Člověk může mít trvale omezené prostorové vidění, být omezen v některých profesích, mít větší nároky na zbývající oko nebo se muset určitým situacím vyhýbat. To ale samo o sobě ještě neznamená, že podle právních pravidel dosáhl alespoň 35% poklesu pracovní schopnosti.

Rozhodující je také stav druhého oka

Vyhláška obsahuje i vyšší položku 4b.

Ta už počítá se situací, kdy člověk ztratil jedno oko nebo jeho vizus a současně má závažnější poruchu zrakových funkcí druhého oka. Pro tuto položku stanoví vyhláška míru poklesu pracovní schopnosti 40–50 %.

To už samo o sobě odpovídá nejméně invaliditě I. stupně.

Jenže mezi oběma kategoriemi je poměrně výrazný skok:

• normální zrakové funkce druhého oka → 20 %,
• závažnější porucha funkcí druhého oka splňující kritéria vyšší položky → 40–50 %.

Vyhláška zde nemá mezilehlou položku například 25, 30 nebo 35 %.

A právě tento rozdíl může být pro konkrétní případ zásadní.

Nestačí, že druhé oko člověka bolí nebo se rychle unaví

Vyšší hodnocení není založeno pouze na subjektivním pocitu, že je zbývající oko přetěžované.

Položka 4b pracuje s objektivně závažnější poruchou zrakových funkcí druhého oka a sama uvádí konkrétní parametry, například významné snížení zrakové ostrosti nebo koncentrické zúžení zorného pole.

Obecné zásady kapitoly VII jsou ještě širší. Při posouzení zraku se nemá hodnotit jen jeden údaj z oční zprávy. Rozhodná může být například:

• zraková ostrost do dálky a do blízka,
• zorné pole,
• kontrastní citlivost,
• adaptace na tmu,
• barvocit,
• oční motilita,
• schopnost číst a pracovat do blízka,
• orientace v prostoru nebo přizpůsobení měnícím se světelným podmínkám.

To ale zároveň neznamená, že každá porucha některé z těchto funkcí automaticky znamená použití položky 4b. Rozhodující je závažnost objektivně prokázaného funkčního postižení a jeho zařazení podle vyhlášky.

Případ klientky: 20 %, po námitkách 30 %

U klientky, jejíž případ mě k tomuto článku přivedl, byla ztráta zraku jednoho oka dlouhodobá.

V posledním období však začala popisovat problémy také při zatěžování jediného vidoucího oka – zejména při práci na počítači a při déle trvající zrakové činnosti. V profesním dotazníku uváděla mimo jiné světloplachost, slzení či rozmazávání, zrakovou únavu a potřebu častějších přestávek. 

Prvoinstanční posudek přesto zdravotní stav zařadil právě pod položku 4a a stanovil pokles pracovní schopnosti na 20 %. 

Klientka proti rozhodnutí podala námitky.

V námitkovém řízení se základní vyhláškové zařazení nezměnilo. Posudková lékařka však zohlednila profesní dopad zdravotního stavu a výsledné hodnocení zvýšila o 10 procentních bodů na 30 %. 

Ani to však na invaliditu nestačilo.

Může se 20 % zvýšit?

Ano, ale pouze za podmínek stanovených vyhláškou.

Podle § 3 vyhlášky lze horní hranici procentního hodnocení zvýšit až o 10 procentních bodů, jestliže například další zdravotní postižení zvyšují celkový dopad zdravotního stavu, nebo pokud zdravotní stav výrazně omezuje možnost využívat vzdělání, zkušenosti a znalosti, pokračovat v předchozí práci či rekvalifikovat se.

Ani pokud jsou splněny oba důvody, nelze jejich zvýšení jednoduše sečíst. Celkové zvýšení nesmí překročit 10 procentních bodů. 

Pokud tedy zůstává rozhodující příčinou právě položka 4a:

20 % + nejvýše 10 procentních bodů = maximálně 30 %.

To je stále méně než potřebných 35 %.

Právě to se stalo i v popsaném případě.

Pozor: různé diagnózy se nesčítají

Častým nedorozuměním je představa, že se procenta za jednotlivé zdravotní problémy jednoduše sečtou.

Tak systém invalidity nefunguje.

Nejprve se určuje zdravotní postižení, které má na pracovní schopnost nejvýznamnější dopad. Podle něj se stanoví základní procentní míra. Ostatní zdravotní postižení mohou za splnění podmínek vést ke zvýšení podle § 3, nikoli však k prostému součtu jednotlivých procent. 

Existuje samozřejmě i jiná situace: člověk může vedle ztráty jednoho oka trpět jiným zdravotním postižením, které má na pracovní schopnost ještě větší dopad. Pak se může právě toto jiné postižení stát rozhodující příčinou a procentní hodnocení se bude odvíjet od něj.

Nelze proto obecně říci, že člověk se ztrátou jednoho oka nikdy na invalidní důchod nedosáhne.

Lze pouze říci, že samotná položka 4a s hodnocením 20 % ani po maximálním zvýšení podle § 3 hranice invalidity nedosáhne.

Co když je druhé oko také nemocné?

Právě tady začíná být důležitá kvalita lékařské dokumentace.

V případě mé klientky poslední dostupná odborná oční zpráva skutečně zachycovala obtíže jediného vidoucího oka. Současně však uváděla zachovanou centrální zrakovou ostrost a neobsahovala podrobnější vyšetření, které by prokazovalo tak závažnou poruchu zrakových funkcí, aby bylo možné opřít se o vyšší položku. 

A to byl pro další postup zásadní problém.

Subjektivní obtíže klientky jsem neměla důvod zpochybňovat. Právně však nestačilo prokázat, že má druhé oko také určité problémy. Bylo potřeba zjistit:

Jaký je objektivní funkční deficit tohoto oka a jak závažný je podle kritérií vyhlášky?

To je rozdíl, který může rozhodnout celé řízení.

Lékařská zpráva by neměla obsahovat jen diagnózu

V praxi proto při posuzování podobného případu nestačí pouze seznam diagnóz.

Důležité jsou především výsledky vyšetření, z nichž lze zjistit skutečný rozsah funkční poruchy.

U očního postižení může být podle konkrétní situace významná například zraková ostrost s optimální korekcí, zraková ostrost do blízka, vyšetření zorného pole nebo jiné funkční parametry odpovídající povaze potíží. Vyhláška sama ostatně výslovně staví hodnocení na kvalitě vidění zjištěné pomocí funkčních zkoušek. 

Účelem samozřejmě není žádat lékaře, aby „napsal zprávu na invalidní důchod“ nebo zdravotní stav nadsadil.

Smyslem je, aby byla skutečná funkce oka dostatečně objektivně vyšetřena a popsána.

Pokud se žádná závažnější porucha neprokáže, nelze vyšší procentní hodnocení vytvořit právní argumentací. Pokud naopak objektivní vyšetření ukáže významný deficit, měl by být v posudkovém řízení řádně zohledněn.

Dlouhodobá adaptace může hrát také roli

Zákon při posuzování pracovní schopnosti nepracuje pouze se samotnou diagnózou. Výslovně ukládá přihlížet také k tomu, zda a jak je člověk na své zdravotní postižení adaptován.

U člověka, který přišel o zrak jednoho oka před mnoha lety a následně dlouhodobě pracoval, proto může být relevantní, že si postupně vytvořil kompenzační mechanismy a dokázal své zachované schopnosti využívat.

Ani to ale neznamená, že pozdější zhoršení druhého oka není významné.

Naopak: pokud se ke stabilizované ztrátě jednoho oka začne přidávat nový objektivní deficit jediného vidoucího oka, může se posudková situace zásadně změnit.

Je ale nutné tento nový stav medicínsky prokázat.

Co tedy dělat, když vidíte pouze jedním okem a uvažujete o invalidním důchodu?

První otázka by podle mě neměla znít pouze:

„Kolik procent je za jedno oko?“

Mnohem užitečnější je zjistit:

Jak funguje druhé oko, existují další zdravotní postižení a jak je jejich skutečný funkční dopad doložen v lékařských zprávách?

Samotná ztráta jednoho oka při normálních funkcích druhého oka je podle současné vyhlášky hodnocena 20 %. To samo na invaliditu nestačí.

Jiná situace ale může nastat, pokud je významně postiženo také druhé oko nebo pokud má člověk další zdravotní postižení, které se samo stane rozhodující příčinou poklesu pracovní schopnosti.

Proto nemá smysl hodnotit nárok na invalidní důchod pouze podle názvu jedné diagnózy.

Rozhodující je celý zdravotní stav, konkrétní funkční deficit a kvalita jeho objektivního doložení.