Kdy nedoporučuji žalobu o invalidní důchod | Případová studie

Závažné zdravotní omezení ještě samo neznamená invaliditu

Klientka dlouhodobě žila se ztrátou vizu jednoho oka po úrazu. Přesto pracovala a snažila se svému zdravotnímu omezení přizpůsobit. Postupem času však začala popisovat obtíže také při zatěžování jediného vidoucího oka – zejména při práci na počítači a při delší zrakové činnosti. Potřebovala častější přestávky a měla pocit, že už nedokáže zvládat pracovní zatížení jako dříve.

Nešlo tedy o člověka bez pracovních omezení. Naopak: omezení byla reálná a částečně zachycená i v podkladech pro posouzení. V profesním dotazníku klientka podrobně popsala problémy při dlouhodobé zrakové práci a práci vyžadující prostorové vidění. 

Invalidita se však neposuzuje podle toho, zda je zdravotní stav závažný v běžném významu slova. Rozhodující je procentní míra poklesu pracovní schopnosti stanovená podle zákona a vyhlášky. Podle § 39 zákona o důchodovém pojištění vzniká invalidita teprve při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 %.

Právě tady začal být případ problematický.

První posudek stanovil 20 %. Po námitkách 30 %

Ztráta jednoho oka nebo jeho vizu při normálních zrakových funkcích druhého oka je v příloze vyhlášky č. 359/2009 Sb., kapitole VII, položce 4a, hodnocena 20 %. Následující položka 4b už předpokládá závažnější poruchu zrakových funkcí druhého oka a stanoví 40–50 %. Mezi těmito dvěma položkami žádná mezilehlá kategorie není.

V prvním posudku byla pracovní schopnost klientky hodnocena právě 20 %. 

Klientka podala námitky. Popsala v nich nejen samotnou ztrátu oka, ale především své současné funkční obtíže a problémy při pracovním zatížení. Žádala také důkladnější odborné posouzení zraku. 

V námitkovém řízení došlo alespoň k částečnému posunu. Základní zařazení zůstalo stejné, ale posudková lékařka vzala výrazněji v úvahu dopad zdravotního stavu na vzdělání, zkušenosti a pracovní uplatnění a zvýšila hodnocení podle § 3 odst. 2 vyhlášky o maximálních 10 procentních bodů. Výsledkem tedy bylo 30 %. 

Ani to na invaliditu I. stupně nestačilo.

A právě v tomto okamžiku za mnou klientka přišla s otázkou, zda má podat správní žalobu.

Posudek měl slabé místo

Při podrobném rozboru jsem v námitkovém posudku viděla otázku, kterou by bylo možné před soudem legitimně otevřít.

Vyhláška totiž u položky 4a hovoří o ztrátě jednoho oka při normálních zrakových funkcích druhého oka. Klientka přitom právě funkční obtíže jediného vidoucího oka opakovaně popisovala.

Odborná oční dokumentace, kterou měly posudkové orgány k dispozici, sice zachycovala obtíže tohoto oka, současně však uváděla zachovanou centrální zrakovou ostrost. Neobsahovala podrobnější objektivizaci některých dalších zrakových funkcí, která by mohla mít pro posouzení význam. 

Bylo tedy možné položit otázku, zda bylo dostatečně podloženo tvrzení, že zrakové funkce druhého oka jsou skutečně normální.

To však ještě nebyla odpověď na otázku, zda má smysl žalovat.

Nestačí najít problém. Musí existovat cesta k jinému výsledku

Toto je podle mě jeden z nejdůležitějších momentů při posuzování správní žaloby ve věcech invalidity.

Mohu mít výhradu proti úplnosti posudku. Mohu najít nevyhodnocenou lékařskou zprávu, nedostatečné odůvodnění nebo otázku, kterou posudkový lékař nevysvětlil přesvědčivě.

Ale ještě se musím zeptat:

Co se stane, pokud budu mít pravdu?

V tomto případě byla odpověď nepříjemná.

Při zachování základního zařazení podle položky 4a bylo možné vycházet z 20 %. Vyhláška sice umožňuje za určitých okolností zvýšit horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti až o 10 procentních bodů, ale zvýšení podle jednotlivých důvodů se nesčítá nad celkových 10 bodů. 

Námitkový posudek už toto maximum využil.

20 % + 10 procentních bodů = 30 %.

Hranice invalidity však začíná na 35 %.

Jinými slovy: další argumentace o tom, jak obtížné je pro klientku pracovní uplatnění, že musí pracovat v menším rozsahu nebo že její zdravotní stav omezuje využití její kvalifikace, už nemohla sama o sobě změnit výsledek.

Aby se případ dostal přes hranici invalidity, potřebovaly bychom jiný medicínský základ – zejména objektivní podklad pro závěr, že funkce jediného vidoucího oka jsou závažněji postiženy a zdravotní stav proto patří do jiné, vyšší položky.

Takový podklad jsem ale v dokumentaci, kterou jsem měla k dispozici, nenašla.

Žaloba by tak měla hledat důkaz, který zatím nemáme

To pro mě bylo rozhodující.

Správní žalobu bych mohla postavit na tom, že posudkové hodnocení druhého oka nebylo dostatečně podrobné. Jenže bych v té chvíli neměla lékařský nález ukazující, že právě po doplnění vyšetření skutečně vyjde najevo závažnější funkční postižení.

Takový spor by se tedy do určité míry změnil v pokus zjistit teprve před soudem, zda medicínský základ pro invaliditu vůbec existuje.

To nepovažuji za dobrou procesní strategii, pokud existuje čistší cesta.

A co když nové lékařské zprávy vzniknou až po rozhodnutí?

Ani zde není odpověď úplně černobílá.

Správní soud vychází podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního ze skutkového a právního stavu, který existoval v době rozhodování správního orgánu. To ale neznamená, že každá lékařská zpráva vystavená později musí být automaticky bez významu.

Nejvyšší správní soud potvrzuje, že i později vyhotovená zpráva může být relevantní, pokud zpětně vypovídá o zdravotním stavu v rozhodné době nebo jej pomáhá objasnit. Jestliže naopak zachycuje až pozdější zhoršení zdravotního stavu, do přezkumu starého rozhodnutí nepatří; taková změna může být důvodem pro novou žádost. 

Teoreticky tedy nebylo vyloučeno, že by klientka ještě získala další odborné vyšetření použitelné také v soudním řízení.

Strategicky mi však připadalo vhodnější něco jiného.

Proč jsem doporučila novou žádost místo žaloby

Pokud mají být právě nové odborné nálezy tím, co případ zásadně změní, preferuji, aby na nich bylo od počátku postaveno nové řízení.

Klientka si může nejprve nechat řádně vyšetřit funkci jediného vidoucího oka. Pokud se objektivně prokáže závažnější deficit, může tento nález předložit už s novou žádostí o invalidní důchod.

Její zdravotní stav pak bude posouzen na základě nové dokumentace v prvním stupni. Pokud výsledek nebude odpovídat podkladům, bude možné podat námitky a nechat nové nálezy znovu přezkoumat v námitkovém řízení.

Pokud bychom naopak celé nové medicínské jádro případu poprvé vybudovaly až v řízení před soudem, nové nálezy by předtím vůbec neprošly standardním správním a následným námitkovým posouzením.

Takový postup samozřejmě může být v některých věcech správný. V tomto konkrétním případě jsem pro něj ale neviděla dostatečný důvod.

Klientce jsem proto správní žalobu nedoporučila. Rozhodla se ji nepodat.

Nepodat žalobu může být také výsledek právního posouzení

Právní pomoc ve věci invalidního důchodu podle mě nespočívá v tom, že po zamítnutí námitek vždy sepíšeme žalobu.

Někdy důkladný rozbor ukáže silný medicínský a právní argument, který posudkové orgány přehlédly. Potom může mít soudní přezkum velmi dobrý smysl.

Jindy posudek skutečně obsahuje slabiny, ale dostupné lékařské podklady přesto neukazují cestu k procentnímu hodnocení potřebnému pro invaliditu.

Právě tehdy je potřeba rozlišovat mezi otázkami:

„Lze proti posudku něco namítat?“

a

„Může tato námitka změnit výsledek?“

V popsaném případě byla moje odpověď na první otázku ano. Na druhou zatím ne.

A proto jsem místo soudního sporu doporučila nejprve zjistit skutečný aktuální funkční stav a případnou další žádost postavit na kvalitnějších medicínských podkladech.