informace

Jak se to všechno začalo?

Když se mě někdo zeptá, proč jsem se stala advokátkou, upřímně? Sama si nejsem jistá. Moje mamka tvrdí, že za to může film Pravá blondýnka (což by mělo být alarmující, protože nejsem ani blond ani Elle Woods 😄). Já si ale spíš pamatuju, že mě odjakživa bavily pohádky a detektivky, měla jsem silnou potřebu pomáhat lidem a možná mě k tomu trochu přivedl i rozvod rodičů – chtěla jsem bojovat za spravedlnost. A když k tomu připočteme, že jsem ve znamení vah, možná to všechno dává větší smysl, než bych si kdy myslela.

Cesta za snem (aneb právní kaskadérství začíná)

Když jsem si v 11 letech usmyslela, že budu advokátkou, rozhodla jsem se jít za tím na plný plyn. Žádné plány B.

✅ Střední škola? Právní a ekonomické zaměření.
✅ Vysoká? Právo.
✅ První právní praxe? Jasně, vezměte mě kamkoliv, kde mají zákoník a kávovar.

Už během studia jsem se ponořila do světa paragrafů, smluv a právních analýz. Od stáže na soudech, přes advokátní kanceláře, až po první opravdové právní kauzy – všechno bylo fascinující, náročné a někdy dost stresující (kdo by to byl řekl, že právo není jen dramatické projevy u soudu jako ve filmech? 😄).

Ale i přes to všechno mě ta cesta jen utvrdila v tom, že jdu správným směrem. Čím víc jsem se do práva nořila, tím víc mi dávalo smysl, proč jsem si ho vybrala. Pomáhat lidem, hledat spravedlnost (nebo aspoň nejlepší možné řešení) a občas vyhrát souboj s právním chaosem – to je moje parketa.

První den u soudu: když nevíš, ale děláš, že víš

Můj první soudní výstup? Čistá improvizace. Nastoupila jsem jako koncipientka k panu doktoru Gallivodovi, který byl skvělý školitel a učil mě rovnou praxí. Doslova. První den mě poslal k soudu. Bez přípravy. Bez instrukcí. Prostě: „Jdi a něco tam řekni.“

A tak jsem šla. Soudkyně rychle pochopila, že tam stojím poprvé v životě, a rozhodla se mě pobavit. Začala mi klást otázky, na které jsem neměla ani tušení, jak odpovědět. Koktala jsem, improvizovala a snažila se zachránit situaci, zatímco se u stolu rozléhal pobavený tón jejího hlasu. Byla to křest ohněm.

A víš co? Ten případ jsem nakonec vyhrála. Ale ten první den? Nezapomenutelný.

Od pana Gallivody jsem si odnesla nejen zážitky, ale i dvě zásadní životní pravdy:
🟢 Největší nepřítel advokáta? Klient.
🟢 Advokát je jen z 30 % právník. Zbytek je psycholog a ekonom.

A jak jsem později zjistila, obojí je naprostá pravda.

Z Plzně do Prahy: sport, daně a první velké kroky

Po Gallivodově škole života jsem se přesunula do Prahy, kde mě čekala další fáze právního dobrodružství – tentokrát pod vedením JUDr. Kateřiny Radostové. Kateřina se věnuje sportovnímu právu, a tak jsem plynule navázala na fotbalové kauzy. A zároveň jsem dělala jednu z nejzábavnějších věcí na světě – advokátní zkoušky. (Dobře, ironie, ale zvládla jsem je! 😄)

Zatímco mi pan Gallivoda vštípil trestní právo, smlouvy a vymáhání pohledávek, Kateřina mi otevřela dveře do sportovního práva a k tomu přidala daně. A tady se to všechno začalo skládat dohromady. Moje ekonomická střední škola, fakt, že mamka je účetní, a zkušenosti z praxe – to všechno mě nenápadně směřovalo k propojení práva, daní a hospodářské kriminality.

Najednou mi to začalo dávat smysl: právo není jen o paragrafech. Je to o propojení, o souvislostech, o tom, že někdy musím být víc než jen právník – třeba i účetní, detektiv nebo psycholog.

Broušení diamantu (aneb právník nikdy nepřestává růst)

Po zkušenostech u JUDr. Gallivody a JUDr. Radostové jsem se dál posouvala a ladila své zaměření. Každá další spolupráce byla vlastně jen broušením diamantu – zdokonalováním toho, co jsem už měla v rukou.

Vedle toho se mi ale do praxe přimotal ještě jeden nečekaný směr. Dvě advokátní kanceláře mi otevřely dveře do světa SVJ a bytových družstev. Ačkoliv se z toho nestala moje hlavní specializace, propojilo se to krásně s mým smluvním právem – hlavně v oblasti nákupů nemovitostí. Protože co si budeme povídat, když jde o smlouvy, vždycky je lepší vědět, do čeho člověk šlape.

Závěr: Každý právník potřebuje dobré lidi kolem sebe

Na téhle cestě jsem prošla různými advokátními kancelářemi, kde jsem se učila, rostla a sbírala zkušenosti. Každá z nich mi něco dala – ať už cenné právní dovednosti, jiný pohled na právo, nebo životní lekce, které se v učebnicích nepíšou.

Ale jedno speciální poděkování patří Honzovi Chlumskému z CS Legal. Otevřel mi dveře k širší spolupráci v době, kdy jsem uzavírala jiné kapitoly, a pomáhá mi překonat tuhle přechodovou fázi. Díky němu mám dnes možnost stát pevně na vlastních nohou a jít dál svou cestou.

Protože jak se říká – advokát může být samostatný, ale nikdy by neměl být sám.